Nahoru

Salašnickou tradici do Beskyd přinesli Valaši z Rumunska

Salašnickou tradici do Beskyd přinesli Valaši z Rumunska

30. duben 2020

Salašnickou tradici do Beskyd přinesli Valaši z Rumunska

Salašnickou tradici do Beskyd přinesli Valaši z Rumunska

Neúrodná půda v horských oblastech prvním osadníkům, kteří se pokoušeli ji obdělávat, příliš nepřála. Dařilo se zde jen těm nejodolnějším plodinám, jako jsou oves, pohanka, zelí či později brambory. Mnohem úspěšněji dokázali zdejší krajinu využít Valaši, pastevecký národ, který ze své původní domoviny v oblasti dnešního Rumunska po staletí postupoval po hřebenech Karpat. Od 13. do 16. století se postupně usazoval v Beskydech.

view-2962711_1920

Jejich postup zhruba 1500 kilometrů dlouhým karpatským obloukem trval mnoho generací a během celé této doby se k Valachům přidávali obyvatelé příhraničních oblastí. V době, kdy pronikli na naše území, jich většinu tvořilo spíše „zvalaštělé“ slovanské obyvatelstvo a jen zlomek byl skutečně rumunského původu. Přesto si zachovali tradice balkánských Romanů zejména v oblasti organizace pastevectví, ale také v nářečí a kultuře.

Více než v kultuře se však valašské zvyklosti projevily ve způsobu sezonně kolektivního chovu ovcí – salašnictví. Jednotliví členové salašnického spolku, jichž ke každé salaši náleželo kolem 20 až 30, sehnalo na jaře dohromady svá stádečka čítající 5 až 25 kusů do jednoho velkého stáda. Stádo bylo následně vyhnáno do horských pastvin, kde se o ně staralo několik pastevců vedených bačou. Bačové, kromě zajištění bezpečnosti stáda, ovce také dojili a z jejich mléka vyráběli sýr a žinčici. Produkty poté podílníkům přerozdělovali. Na podzim se pak ovce vracely ke svým majitelům.

Salašnické hospodaření se výrazně projevilo v rázu krajiny na hřebenech a mírných svazích hor. Nad hranicí stálého osídlení, tedy nad pasekářskými sídly a jejich zemědělskou půdou, ve výšce zhruba od 700 do 1100 metrů nad mořem, vznikaly rozsáhlé „javořiny“ – výpasné plochy řídce porostlé shluky stromů a křovin. Dříve zalesněná území tak nahradily ohrazené pastviny se salašemi, kolibami a další pasteveckou „infrastrukturou“.

Tento způsob chovu byl výhodný jak pro baču, tak pro samotné majitele ovcí, kteří měli jednak zisk v podobě naturálií či výtěžku z jejich prodeje, ale také od jara do podzimu o starost méně a namísto obtížné zemědělské práce se mohli více věnovat řemeslům, jimiž si mnozí dokázali vydělat na živobytí.

K postupnému úpadku salašnictví na Těšínsku začalo docházet na přelomu 18. a 19. století v důsledku příchodu industrializace, a tím i zvýšené poptávky po dřevě vedoucí k zavádění intenzivního lesního hospodářství. Plocha pastvin i množství dobytka, který se na nich pásl, byly postupně omezovány a nahrazovány lesními porosty, často smrkovými monokulturami.