Články a fotogalerie

Když přijdete k pozorovatelně u Domu přírody Moravského krasu můžete se podívat na lesní faunu zblízka a v životní velikosti. Kousek v lese na Vás čekají zvířata a ptáci, které si můžete v klidu prohlédnout.

Vznik pozorovatelny byl podpořen Jihomoravským krajem.

Prase divoké - Sus scrofa

Prase divoké je velký sudokopytník. Má silné a zavalité tělo na krátkých a překvapivě rychlých nožkách, díky kterým dokáže běžet rychlostí až 50 kilometrů za hodinu. Pro vzhled divočáka je typický dlouhý rypák, kterým rozrývá zem a hledá tam potravu. Ocas má krátký, řídce osrstěný a zakončený štětičkou. Dospělí samci dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost bývá kolem 50–90 kg, ale byly zaznamenány i kusy s hmotností téměř 300 kg! Od svého domestikovaného příbuzného prasete domácího se liší především barvou své srsti. Ta je v šedo černá, v létě i rezavě hnědá. Právě odtud dostalo prase své myslivecké pojmenování - černá zvěř nebo černý rytíř. Dospělému samci se říká kanec či kňour, samici bachyně, mláděti sele (případně markazín nebo pyžamák, pokud má ještě pruhovanou srst), mladý jedinec starý jeden rok se označuje jako lončák.

Počty divočáka ve volné přírodě trvale stoupají a v některých zemích je již považován za vážného škůdce. U nás byla divoká prasata ve volné přírodě do 18. století prakticky vyhubena a chovala se pouze v oborách. Až po druhé světové válce se u nás opět objevila volně žijící divoká prasata, která uprchla ze zrušených obor. Od roku 1950 počet divokých prasat v Česku rapidně vzrůstá a v mnoha oblastech je u nás již přemnoženým druhem. Důvodem k jejich přemnožení je jejich vysoká plodnost, absence přirozených predátorů a schopnost se díky své vysoké inteligenci přizpůsobit aktuálnímu prostředí. Pro svůj život ale preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním „koupelím“.

Divočáci jsou u nás sice přemnožení, přesto je ale mnoho lidí při procházkách lesem nevidělo. Tato velká zvířata totiž žijí skrytým způsobem života a brání se tak před zraky možných predátorů, tedy i člověka. Obvykle žijí ve skupinách kolem 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.

Přestože se kontaktu s lidmi vyhýbají, stejně k takové situaci může dojít. S ohledem na prasečí hmotnost, rychlost a inteligenci je v takové situaci nejdůležitější nezačít zmatkovat. Nedělejte prudké pohyby, vyhněte se přímému očnímu kontaktu a pomalu odejděte. Prase vás s největší pravděpodobností nechá na pokoji. Pokud ale uvidíte jeho naježenou srst nebo dokonce uslyšíte zlověstné cvakání jeho zubů, je nejvyšší čas připravit se na útěk. Praseti s jeho schopností běžet až 50 km/h neutečete, ale stejně se o to pokuste. Ono vás totiž nebude honit nijak dlouho, chce vás jen odehnat pryč.

Přes den se divoké prase ukrývá v hustém houští nebo v rákosí u rybníku, aktivní je teprve navečer. Jeho vášní je válení se v bahnitých tůních. Po takovéto koupeli můžeme divočáky vidět obalené silnou vrstvou bláta, které po zaschnutí tvoří pevný krunýř. Po takové koupeli se vždy vydá pro něco k snědku, jako jsou například kořínky, různé plody a semena. Jeho velmi oblíbenou pochoutkou je kukuřice a další zemědělské plodiny.

Samice divokých prasat pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Páření (chrutí) probíhá v podzimních a zimních měsících (listopad, prosinec, leden). Bachyně po 15 - 16 týdnech (březen až květen) porodí 3 - 12 selat, samotnému porodu říkají myslivci metání. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Prase divoké se ve volné přírodě dožívá 11 - 12 let.

Veverka obecná - Sciurus vulgaris 

Barva srsti má určitou souvislost s tím, kde veverka žije. Rezavých veverek je více v nižších oblastech a těch tmavých na horách. Nepřehlédnutelný je její dlouhý chlupatý ocas, který používá i jako kormidlo při skákání z větve na větev. Ocas bývá stejně dlouhý jako tělo samotné. Známé štětičky na ušních boltcích narůstají veverkám jen na zimu, přes léto nic takového na uších nemají.

Veverky se u nás vyskytují téměř všude, od nížin až po podhorské oblasti. Zdá se, že se z volné přírody stahují stále častěji do městských parků, kde mají dostatek potravy nejen přirozené, ale můžeme vidět i veverky loudící u laviček s lidmi, kteří právě konzumují svoji svačinu. Při jejich krmení si ale musíte dávat pozor na mandle - ty jsou pro veverky smrtelně jedovaté!

Tento ve dne aktivní hlodavec tráví většinu života v korunách stromů. Při skoku ze stromu na strom může překonat vzdálenost až 4 metry. I na zemi si však počíná velmi obratně. Jak zemi tak na stromech sbírá semena a pupeny jehličnatých i listnatých stromů. Veverka nepohrdne ani hmyzem, houbami nebo ptačími vejci. Patří mezi hlodavce, kteří si na zimu ukládají potravu. Žije většinou v páru. Právě díky své velmi dobré rozmnožovací schopnosti se veverkám podařilo přežít i období, kdy byly loveny pro svoji kožešinu a jemné maso. Ve svém revíru, který může mít velikost až 50 hektarů, má několik hnízd vysoko ve větvích, která střídavě využívá.

Ke stavbě využívá listí a větvičky. Nepohrdne ani dutinou stromu či ptačí budkou s dostatečně velikým otvorem. Mláďatům ustele na kůže rozcupované tak, že je měkounká jako vata. Veverčí páreček dokáže třikrát ročně přivést na svět 3 - 4 mláďata. Mláďata se rodí holá a slepá. Oči se jim otvírají po čtrnácti dnech života. Jakmile zhruba po měsíci vystrčí mláďata své čumáčky z hnízda a začnou dovádět na větvích, je to opravdu krásná podívaná. Veverky se mohou dožít až 7 let.

Liška obecná - Vulpes vulpes

Tato krásná a u nás nejrozšířenější divoce žijící šelma má horní stranu svého těla pokrytou rezavými chlupy, spodní část tlamy, hrdlo, břicho a vnitřní část nohou má bílou. Takto tradičně vypadá ale pouze základní zbarvení, protože i u nás se liška vyskytuje v několika dalších barevných variantách. Příkladem takového zbarvení je liška s tmavou spodní stanou, které se přezdívá „uhlířka“. Pro všechny lišky je charakteristický jejich dlouhý huňatý ocas. Od svých příbuzných volně žijících psovitých šelem se liší především šikmo položenýma očima s podlouhlou zřítelnicí, jemněji zašpičatělým čenichem a kratšíma nohama. Jinak mají ale stavbu těla podobnou jako slabší psi. Liščí samec i samice vypadají téměř stejně, není u nich výrazný pohlavní dimorfismus.

Liška je aktivní brzy ráno a na pak až večer a v noci. Loví obratlovce do velikosti husy a zajíce, především však malé hlodavce. V hlubokém sněhu zvládne ulovit i srnčí zvěř. Málokdy se stane, že ji vyhlídnutá kořist uteče. Často loví skokem, který může být až 5 metrů dlouhý. Svou kořist si ze všech sil brání a dokáže o ní bojovat i se silnějšími predátory. Občas dokonce loví jen tak pro zábavu, i když sama nemá hlad. Pro zábavu také chytá krtky, jejichž maso jí nechutná, a nosí je živé mláďatům jako hračku. Mimo to si liška pochutná i na lesních plodech nebo ovoci. V případě potřeby je schopná se rychle přeorientovat na jinou potravu a přizpůsobit se aktuální situaci.

Liščí nory si lišky vyhrabávají ve svahu kopce, v soutěskách, útesech, srázech u vodních toků, příkopech, propadlinách, strouhách, skalních štěrbinách a opuštěných lidských stavbách. Nory bývají dlouhé 5-7 metrů a hluboké 0,5 až 2,5 metrů. Občas si drzá a chytrá liška přivlastní i část důmyslně postaveného a až několika patrového brlohu po jezevcovi. Oproti častému předpokladu lišky své nory trvale neobývají, raději pobývají venku. Nory využívají jen v období rozmnožování, případně jako úkryt před špatným počasím.

V době, kdy má liška mláďata, se její plachá a opatrná povaha mění v odvážnější. V tomto období dokáže napadnout i psa, který se objeví v blízkosti její nory. Lišky žijí v naprosté většině případů samotářsky. Jediné období, kdy se lišky sblíží je období páření. Samec však záhy od své družky odchází a o mláďata se stará matka. Liška má vynikající sluch, zrak i čich, takže snadno uteče našim očím a ve volné přírodě jí jen málokdy zahlédneme. Liška dokáže běžet rychlostí až 40 km/h. Svůj revír v okruhu kolem 6-8 km si označuje trusem.

Liščí páření začíná zhruba v půlce února. Asi po 49 až 60 dnech pak přivádí na svět průměrně 4 mláďata, která jsou ze začátku šedá a slepá. Oči otevírají po 2 týdnech. Matka malá liščata kojí tři týdny, potom se jim zpevní chrup a čelisti a mohou přejít na masitou stravu. Zhruba po měsíci života mláďata poprvé opouští noru. Pokud se Vám naskytne pohled na tato hrající si a dovádějící mláďata, vězte, že na místě setrváte hodně dlouhou dobu :-) Liška si svá mláďata ale hlídá a pokud bude mít pocit, že noru někdo objevil, tak mláďata přenese do bezpečí jinam. Pohlavně dospívají v devíti měsících.

Krahujec obecný - Accipiter nisus

Krahujec velký dorůstá sotva velikosti holuba (28 - 38 cm), v rozpětí křídel přitom měří 55 - 70 cm a jeho hmotnost se pohybuje mezi 141 - 320 g. Stejně jako u mnoha ostatních dravců jsou i u tohoto druhu samice znatelně větší než samci, u tohoto druhu konkrétně se jedná o největší velikostní rozdíl mezi pohlavími v celé ptačí říši. Stavbou svého těla je skvěle přizpůsoben životu v lesích, důkazem jsou jeho relativně krátká křídla a dlouhý ocas, který mu umožňuje rychlé a účinné manévrování i ve stísněných prostorech. Obě pohlaví jsou svrhu tmavá s šedým odstínem, spodinu těla mají zbarvenou světle s hustým černým pruhováním. Krátký, výrazně zahnutý zobák je černý a dlouhé končetiny žluté. Mezi oběma pohlavími je vyvinut patrný sexuální dimorfismus (tj. rozdíly mezi pohlavími) nejen ve velikosti, ale i ve zbarvení, samci totiž mají narozdíl od samic výrazný červenavý odstín opeření na hlavě a hrdle.

Většinu roku žije samotářsky. Na svou kořist, kterou tvoří malí až středně velcí ptáci, zejména pak lesní pěvci, obvykle číhá z pozorovatelny a poté se jí zmocňuje bleskurychlým útokem, občas loví i za letu. V potravě menších samců jsou zastoupeni zejména sýkory, vrabci, pěnkavy a strnadi, u samice pak zejména kosi a drozdi, ačkoli může ulovit i kořist velikosti holuba nebo straky. Po úspěšném lovu ji nejčastěji usmrtí zardousením nebo probodnutím svými ostrými drápy a následně ji na místě částečně oškube.

Velké, rozměrné hnízdo si přednostně staví na mladých jehličnanech. Na jeho stavbě se podílí zejména samec, každý rok přitom staví hnízdo nové a obvykle i v jiné oblasti. Samice do něj následně klade 4 - 5 světlých vajec s hnědými skvrnami, na kterých sedí necelých 5 týdnů. Mláďata jsou po vylíhnutí celá světlá a oběma rodiči krmena po dobu průměrně 28 dnů.

V České republice je vyhodnocen jako zranitelný a tudíž i chráněný druh, hnízdí zde přitom v počtu 3200 - 3900 párů.

Zajíc polní - Lepus europaeus

Žlutohnědé až hnědošedé barvy s krátkým černým ocasem s bílou špičkou a dlouhýma ušima. Takový je zajíc. Většina lidí stále řadí zajíce do řádu hlodavců. Není tomu tak. V současnosti patří do zvláštního řádu zajíci. Právě tyto, v poměru s tělem obrovské, ušní boltce mu umožňují velmi dobře slyšet. Mimo sluchu má i velmi dobře vyvinutý hmat a čich. Trošku horší už je to se zrakem, ale i tak vidí velmi dobře. Hlavně za šera a tmy. Tento druh je mimo jiné zajímavý i stavbou svého těla. Zadní nohy má mnohem silnější a delší než přední. Je to tedy velmi dobrý skokan.

Ze svého úkrytu někde v houští či pod zemí vylézá většinou až za soumraku a na polích, loukách a v lesích si hledá potravu. Nezřídka si pochutná i na mladých ovocných stromcích v sadech či obilí. Nepohrdne ani jinými rostlinami, trávou, plody, houbami, nebo malými živočichy jako jsou například žížaly. Zajíci většinou žijí samotářsky, výjimkou je pouze období páření. Před predátory ho chrání nejen jeho zbarvení, ale i jeho přirozená bázlivost. Naproti tomu je zajíc veselý a chytrý tvor.

Doba zaječích námluv začíná již koncem února a může trvat až do srpna. V tomto období může samice porodit až čtyřikrát po dvou až 4 mláďatech. Březost u zaječky trvá 30 až 44 dní. Pokud se oplodněné zárodky uchytí v děloze v jednom ze dvou rohů, je samice schopna ještě dalšího oplození tzv. superfetace. Mláďata zajíců se osrstěná a od narození vidí. Kojena jsou tři týdny a osamostatňují se ve 3 nebo 4 týdnech. V jednom roce života jsou pohlavně vyspělá.

Srnec obecný - Capreolus capreolus

Tento sudokopytník má v létě krásnou rezavě hnědou srst. V zimě je šedohnědá. Samec má na hlavě asi 30 cm dlouhé parůžky, které v listopadu shazuje a hned mu narůstají nové. Narozdíl od jelenů počty srnčí zvěře v minulosti stoupaly. Vyhovuje jim totiž volné prostranství, které vzniklo po kácení lesů. U jelenů je tomu přesně naopak. Srnčí dnes můžeme spatřit po celé České republice i v Evropě, kde obývají nejen nížiny, ale i místa s poměrně vysokou nadmořskou výškou. Dříve se zdržovali na pasekách a v lesnatých porostech. V posledních desetiletích se však přizpůsobili, zejména v zimě, i životu na otevřeném prostranství mimo lesní paseky.

Živí se listy a větvičkami dřevin, různými trávami a bylinami a zemědělskými plodinami. V zimě jsou dokrmováni senem. Na pastvu vychází hlavně večer. Srnčí můžeme vidět buď jednotlivě, v páru, nebo rodinu. Tak je tomu spíše ve vyšších nadmořských výškách, kde je stále ještě poměrně dost lesů. V dnešní urbanizované a intenzivně obhospodařované krajině v nížinách můžeme vidět i větší stáda srnčí zvěře, která se přizpůsobila životu ve volné krajině. Na tom, kde žijí závisí i velikost jejich teritorií. V lesním prostředí je to pouze několik málo hektarů, kdežto na polích může být toto území velké až 150 hektarů.

Srnec při říji honí srnu po pravidelných trasách, takže často jsou vidět v obilí nebo na loukách vyběhané osmičky. V říji srnec reaguje na pískání srny. Srnčí říje probíhá v teplých červencových a srpnových dnech. Srna je březí asi 40 týdnů. Z toho několik týdnů probíhá takzvaná utajená březost, kdy se vajíčko nevyvíjí. V květnu až červnu vrhá jedno až tři srnčata. Rodí se s otevřenýma očima po dvou až třech týdnech je matka přestává kojit. Úplně se osamostatní po roce života. Pohlavně dospívají ve dvou letech.

Bažant obecný - Phasianus colchicus

Samec bažanta patří svým zbarvením a velikostí k nejnápadnějším ptákům naší krajiny. Největší část těla je pokryta hnědě až medově zbarveným peřím s černými konečky. Letky jsou zabarvené šedozeleně. Krk tohoto nádherného ptáka zdobí výrazný bílý lem, který odděluje hnědavou hruď od modrozeleně zbarvené, kovově lesklé hlavy. Mimo to ho zdobí dlouhý ocas s hnědě a černě pruhovaným peřím. Samička je poněkud nenápadnější. Příroda jí oblékla do hnědočerného skvrnitého kabátu. Je menšího vzrůstu a má kratší ocas.

V 5 století před naším letopočtem byl objeven v Asii. V zemědělské krajině střední Evropy se objevil v 11. století. Od této doby se jeho oblíbené stanoviště nezměnilo. I dnes ho lze vidět v remízkách a neobhospodařovaných koutech v zemědělské krajině.

Většinu svého života tráví na zemi, vzlétá pouze když mu hrozí nějaké nebezpečí. Při letu je velmi hlučný. Na loukách a polích sbírá semena, plody a zelené části rostlin. V prvních týdnech života se živí i malými živočichy. Díky svému velmi obtížnému letu má bažant mnoho nepřátel, jeho hlavní zbraní proti nim je velký počet potomků.

Bažanti patří mezi polygamní druh, to znamená, že sameček není věrný pouze jedné samici. Právě díky polygamii je tento druh životaschopný - kdyby tomu tak nebylo, mohlo by se stát, že by tento druh již dávno vyhynul. U bažantů totiž dochází velmi často k úmrtí mláďat, především kvůli nepřízni počasí a nedostatku živočišné potravy. Po oplodnění snese samička 8 - 12 vajíček (někdy i více), ze kterých se po 23 - 24 dnech líhnou mláďata. Snůška je dobře ukryta v mělké hnízdní jamce v rákosí či křoví. Po 10 - 12 dnech jsou mláďata schopna letu. Na matce jsou závislá 70 - 80 dní od vylíhnutí.

Koroptev polní - Perdix perdix 

Koroptev polní je zavalitý polní kur s krátkým ocasem a zakulacenými křídly. Samec má na hrudi hnědou podkovovitou skvrnu, jinak je šedohnědý s rezavě zbarveným obličejem. Samice a mladí jedinci jsou hnědí a nemají podkovovitou skvrnu. Při vzletu vydávají křídla cvrčivý zvuk, létají rovněž s cvrčivým zvukem a let prokládají klouzavými úseky. v letu se jeví spodní strana těla světlá. Hlas - hlasité „kirrik“ nebo „errrep“, při vzletu vydávají „ripripriprip“. Potrava - semena a zelené části rostlin, v létě hmyz a červi.

Hnízdění - obývá kulturní oblasti nížin a středních poloh s poli obilí, jetele a řepy. U nás nastal dramatický pokles stavů v 50. letech zhruba na desetinu dřívějších stavů. Koroptve se dodnes vyskytují prakticky po celém území České republiky. Jejich populace je však malá a často jsou na koroptve nejbohatší okraje měst s rumištními plochami a s pestrou vegetací tzv. plevelných rostlin. Hnízdí v květnu až červnu jednou ročně. Hnízdo je umístěno ve vegetaci na zemi, hnízdní kotlinka je mírně vystlána stébly trávy.

Samice snáší 10 - 20 jednobarevně šedozelených vajec na kterých sedí sama po dobu asi 24 - 25 dnů, nekrmivá mláďata poté vodí oba rodiče a zůstávají v hejnu přes zimu. Až do 50.let minulého století byla koroptev v ČR hlavním lovným ptákem. Kolem roku 1935 bylo ročně uloveno téměř 1,5 milionů kusů. V současnosti se loví zcela vyjímečně.

Kuna lesní - Martes martes

Kuna lesní je velká asi jako kočka domácí. Má ovšem štíhlejší tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí. Huňatý ocas a končetiny jsou zbarveny nejtmavěji; jsou skoro černohnědé. Srst na nohou prorůstá i chodidlovými polštářky. Má to důležitý význam pro šplhání. Chlupy na chodidlech zabraňují, aby se zvíře smekalo při pobíhání na zledovatělých větvích. Ušní boltce jsou dost velké a mají světlé lemování. Nos je černý. Od své příbuzné Kuny skalní se liší především krémově žlutou skvrnou na hrdle, tzv. náprsenkou a dvěma hrotnatými výběžky na vnější straně zadní stoličky, které jsou u kuny skalní rovné. Kuna lesní bývá i s ocasem až 80 cm dlouhá a váží 100 až 140 dkg.

Kuna lesní je samotářský tvor. V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku, který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních. Svůj okrsek, který se odhaduje na 600 až 1 000 ha si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky nalézáme nejen na stromech, ale spolu s trusem i na lesních cestách, na kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku. Kuna lesní se s kunou skalní nekříží, ačkoliv jsou si oba druhy těsně příbuzné. Kuna skalní před svou lesní příbuznou ustupuje. Hlavními smysly kuny jsou zrak a sluch. Čich má sice dobrý, ale ne tak dokonalý jako šelmy psovité. Proto se kuna chytne snadno do želez nebo do jiných lidských nástrah. Za potravu kunám slouží především ptáci do velikosti holuba, menší hlodavci a veverky. V nouzi dá zavděk i ovoci, jahodám, jeřabinám apod. Pronásleduje-li kořist, dělá až pětimetrové skoky ze stromu na strom. Po zemi se pohybuje krátkými skoky.

Kuny lesní rozmnožují (kaňkují) v červenci až v srpnu. V době páření podstupují kuňáci mezi sebou boje, funí, prskají a piští. Kdybyste si vyšli za jasné měsíční noci do lesa, užasli byste, jaké zvuky dovedou kuny vydávat. Některé hlasové projevy kun se dokonce podobají štěkotu. Březost kun trvá neobyčejně dlouho: devět měsíců, z toho šest měsíců připadá na březost utajenou, tzv. embryonální latenci, stejně jako např. u srnčí zvěře, kdy se na určitou dobu vývoj plodu zastaví. Sama příroda tak zajišťuje, aby se mláďata rodila do příznivých měsíců roku. V dubnu až květnu vrhá samice 3 - 5 mláďat a vzácně až 7, která jsou po šest týdnů slepá. Jsou to malí, slepí tvorečkové, kteří váží asi 30 g. Po čtyřiatřiceti dnech se jim otvírají oči. Matka je kojí dva měsíce. Kuna je starostlivá matka a svá mláďata zahřívá a houževnatě je brání proti každému nepříteli. V nebezpečí je přenáší v mordě na bezpečnější místo. Mladé kuny pohlavně a tělesně dospívají ve dvou letech. Při optimálních podmínkách se dožívají osmi až deseti let.

Sojka obecná - Garrulus glandarius

Díky pohádkám o Krakonošovi snad každý zná krásná modrá sojčí pírka, která lze vidět na jejich letkách. Za letu je patrná velká bílá skvrna nad černým ocasem. Kromě ocasu má ještě černý zobák a část okolí zobáku, jinak je kakaově hnědá. Patří mezi naše největší pěvce. Je velká podobně jako hrdlička. Létá těžce, vlnkovitě až třepotavě. 

Sojky patří k velice ostražitým strážcům lesa. Ještě dříve než ji spatříme (jestli vůbec) o nás ví celý les. Sojky se snaží napodobovat více či méně úspěšně různé zvuky. I když patří mezi pěvce, nedá se říci, že by její zpěv našemu uchu nějak lahodil. Mimo to je její hlas poměrně tichý a slyšitelný jen na krátkou vzdálenost. Sojky patří mezi druhy, které z části odlétají na zimu více na jih (převážně na jihozápad, někdy až do Francie) a část zůstává u nás. K nám se naopak na zimu dostávají jedinci ze severovýchodu. Jejich přílet může připomínat i invazi. Sojky si jsou vědomy nepříliš dobré schopnosti létat. Proto se při přeletu často zastavují. Role sojky při plenění hnízd jiných ptáků bývá většinou zveličována. Zajímavá je skutečnost, že sojka k údržbě svého krásného peří využívá mravenců. Ti ji zbavují parazitů. V literatuře se také můžeme dočíst mimo jiné to, že sojky napomáhají obnově doubrav. Ony totiž sojky pamatují na zimu a část nalezených žaludů ukrývají do trávy či roští. Ne všechny však později najdou a tyto žaludy pak mají velkou šanci vyklíčit. Sojky jsou všežravci a jejich jídelníček je pestrý. Na podzim to jsou žaludy, oříšky, bobule, obilí, plody, v létě hmyz, ptačí vejce, ještěrky, žáby, rejsci, myši.

Hnízdo je umístěno vysoko na stromě, většinou nedaleko od okraje lesa. V dubnu nebo v květnu v něm lze najít 5 - 7 vajíček, ze kterých se po 16 - 17ti dnech líhnou mláďata. Hnízdo budují oba partneři, kteří také společně vychovávají mláďata. Vejce však zahřívá pouze samice, samec ji v tomto období krmí. Obvykle hlučný pták je při hnízdění zcela tichý a není snadné jej objevit.

Strakapoud velký - Dendrocopos major 

Tento úhledný černo-bílo-červený pták u nás dříve nebýval tak hojný jako dnes. Tuto skutečnost si vysvětlujeme několika příčinami: zimním přikrmováním ptáků, změnami v lesním hospodaření a zákazem střílení ptáků vzduchovkami. Důležitá je i přizpůsobivost strakapouda velkého, který nyní žije i v městských parcích a na zahradách.

Strakapoud velký má peří zdobené velkými, zářivě bílými skvrnami, jen na zádech je téměř úplně černé Bílou oblast kolem ušních otvorů lemují černé pruhy směřující na bradu a jiné mířící kolem lící k zátylku. Břišní stranu má tento druh strakapouda čistě bílou, na křídelních krovkách a na rýdovacích perech jistě nepřehlédneme bílé podélné proužky. Týl samce je ozdoben červenou skvrnou, obě pohlaví mají červeně zbarvené okolí kloaky a spodní část ocasu. Nohy strakapouda: Dva prsty směřují dopředu a dva dozadu. Díky tomuto uzpůsobení strakapoudi dobře šplhají i na svislých plochách. Strakapoud velký proklepává kmeny stromů a poslouchá, zda mu ozvěna neoznámí přítomnost nějaké dutiny skrývající larvu. Larvy a kukly hmyzu vytahuje špičatým a lepkavým jazykem. „Mladý pták“ se svým zbarvením podobá dospělým ptákům, liší se od nich jen zářivě červenou skvrnou na temeni, která je po stranách černě lemovaná.

Strakapoud velký je nejhojnějším evropským datlovitým ptákem. Nevyhýbá se lesům ani centrům velkých měst, hnízdí například na starých hřbitovech, v parcích a na zahradách, pokud zde najde dost starých stromů. Osamoceným stromům v polích se strakapoud velký vyhýbá, protože by na těchto místech nenašel dost potravy a hnízdních příležitostí. Potřebuje totiž stromy s vysokým kmenem, s odumřelými nebo ztrouchnivělými částmi, v nichž by mohl dobře hledat dřevokazné larvy a tesat si hnízdní dutinu.

Chutě strakapoudů velkých jsou rozmanité. Požírají pavouky, hmyz a jeho larvy i rostlinnou stravu. Larvy hmyzu dovedou strakapoudi sbírat ze štěrbin kůry, vyhledávat v úkrytech pod kůrou i dobývat z chodbiček ve dřevě. Poklepem zobákem na kmen či větev stromu strakapoud dokáže určit, zda se ve dřevě nalézá nějaká larva. Jakmile přesně zaměří její polohu, rozšíří zobákem otvor do její chodbičky a vytáhne ji lepkavým koncem svého drsného jazyka. Strakapoudi velcí se po celý rok živí též bobulemi, ořechy a semeny šišek. Nejvíce ovšem této potravě holdují v zimě, kdy nemohou najít dost hmyzu. Strakapoud je známý tím, že si vytváří takzvané kovadliny. Když totiž potřebuje rozbít ořech nebo ze šišky odtesat šupiny, zaklíní si svou potravu do štěrbiny v kůře nebo do rozštípnutého pařezu. Tuto kovadlinu používá každý strakapoud opakovaně po dlouhou dobu. V létě se strakapoud občas pouští i do plenění hnízd.

Každý rok brzy zjara začínají samečkové strakapouda velkého intenzivně bubnovat do stromů. Tím zahánějí ostatní samce, ale současně lákají do svého teritoria samičky. Zásnuby strakapoudů vypadají tak, že se oba ptáci honí a předvádějí typický třepetavý let se široce roztaženým ocasem. Nakonec si pár vybere vhodný, alespoň částečně odumřelý strom a ve výšce tří až pěti metrů začne tesat do kmene nebo do silné větve hnízdní dutinu. Krátká vchodová chodba ústí do skromně vybavené hruškovité dutiny. Kromě trošky třísek na dně totiž tato hnízdní dutina není ničím vystlána. K bílým vajíčkům strakapouda se do hnízdní dutiny nedostane žádný nepřítel. Při sezení se oba partneři střídají. I čerstvě vylíhlá mláďata se již odhodlaně staví do žebravé pozice, jestliže se na hnízdě objeví některý rodič se zobákem plným housenek. Velice často však z nich přežije do dospělosti jen několik nejsilnějších. Samec odpočívá s mladými na hnízdě, ale situace nakonec dospěje k tomu, že ho odrůstající mláďata z těsného hnízda vyženou ven. Během prvních nocí po vylétnutí z hnízda mladí ještě odpočívají přitisknuti ke kmeni stromu. Nakonec si však najdou nebo vybudují vlastní dutinu k přenocování.

Brhlík lesní - Sitta europaea

Brhlík lesní je velikostně srovnatelný s vrabcem. Měří 13,5-14,5 cm. Vrchní část hlavy a hřbetu je modrošedá a spodní část těla žlutooranžová. Bělavé zbarvení se nachází v oblasti tváří a hrdla. Od kořene zobáku se táhne přes oko černý pruh. Ocas a nohy má krátké, zobák dlouhý a tělo působí na první pohled zavalitě. Obě pohlaví jsou velmi podobného zbarvení, pouze žlutooranžová spodní část je u samců sytější a výraznější.

Brhlík lesní obývá hlavně listnaté a smíšené lesy se zastoupením dubu. Často ho můžeme zahlédnout i v parcích, zahradách nebo sadech. Jedná se o stálý druh, který se u nás zdržuje po celý rok. V zimě je pravidelným návštěvníkem krmítek u lidských obydlí. 

Brhlík lesní začíná zpívat velmi brzo, a tak není vzácností jej zaslechnout již v zimě. Zpěv je sice poměrně monotonní, ale zato hlasitý, energický a rychlý. Tvořen je řadou hvízdavých tónů TYT–TÝT nebo zrychlením TYTYTYTYTYTY. Varovný zvuk je pozměněn na TVET, často několikrát se opakující.

Svá hnízda si brhlík lesní staví v dutinách různých stromů - upřednostňuje dub, smrk nebo borovici. Stromové dutiny volí nejčastěji ty, které již vydlabali strakapoud velký nebo žluny. Tyto dutiny si musí nejprve upravit na svoji velikost. Malý otvor si klováním zvětší. V případě velkého otvoru používá hlínu, kterou smíchanou se slinami lepí do vletového otvoru. Úpravy provádí samotná samice. Samec jí při této činnosti pouze doprovází, případně v době, kdy samice sedí na vejcích tento otvor opravuje. Mnohdy se brhlík lesní zabydlí i v budkách. Zajímavostí určitě je, že si dokáže vybrat jako hnízdo i velkou budku např. pro sovy a na přestavbu otvoru spotřebuje klidně i kilogram hlíny.

Potrava se liší podle ročního období. Na jaře a v létě jí tvoří drobní živočichové např. hmyz, který vytahuje z kůry stromů svým pevným a silným zobákem. Od podzimu jsou hlavní součástí potravy semena slunečnice, lípy, javoru, dubu, jilmu, buku, lísky nebo jehličnatých stromů. Jádra získává ze skořápky tím, že zaklíní ořech do vhodné štěrbiny v kůře a sekáním zobáku do skořápky jí rozlouskne. Ořechy si často i skladuje a využívá v období nedostatku potravy.

Pohyb po stromech je pro brhlíka lesního charakteristický. Dokáže bravurně lézt ve všech směrech a jako jediný pták u nás umí běžně šplhat i hlavou dolů. V letu ho můžeme poznat podle toho, že lítá rychle a často v plochých vlnkách.

Brhlík lesní hnízdí jedenkrát ročně v období od konce března do poloviny června. Při vábení vydává samec buď krátký zvuk CIT nebo delší CIÍÍT. Podobné zvuky vydávají sýkory, ale brhlík má volání ostřejší a hlasitější. Vlastní hnízdo umístěné v dutině stromu nebo v budce je tvořeno převážně kousky kůry - nejčastěji borové. Někdy pod touto vrstvou leží ještě suchá tráva, listí, mech nebo peří. Samice zde přespává již týden před snesením vajec. Snůška čítá obvykle 6-8 vajec (19,6 x 14,7 mm), která jsou bílá s hustými rezavočervenými skvrnkami. Samice je zahřívá po dobu 14–16 dnů. O vylíhlá mláďata se poté starají oba rodiče přibližně 23 dnů. Po skončení hnízdění se často jako rodinná hejna přidávají k sýkorkám.

Jezevec lesní - Meles meles

Jezevec lesní je našim největším zástupcem z čeledi šelem lasicovitých. Váží 10 až 20 kg. Měří do 75 cm. Snadno jej poznáme pro jeho příznačnou bílou hlavu se dvěma černými pruhy přes světla (oči) . Srst má šedožlutou s černými a bílými konci, hrubou a štětinatou. Břicho a končetiny jsou černavé. Postava je zavalitá , hlava zašpičatělá. Pod štětcem nad řití má párovou pachovou žlázu se žlutým , polotekutým, mazlavým výměškem, tzv. sádelníkem. Celé tělo je svými nízkými končetinami a dlouhými silnými drápy přizpůsobeny k hrabání. Našlapuje na celá chodidla, a proto jej se stejně našlapujícími zvířaty nazýváme ploskochodcem.

Jezevec vede noční způsob života, ale rád se v klidu též sluní. Na skrytých místech si vyhrabává velmi složité a propletené chodby, které vedou až 5 m hluboko a jsou dlouhé kolem 10 m. Na nejvzdálenějším konci má prostorný brloh, v němž samice vrhá mláďata. V brlohu udržuje jezevec úzkostlivou čistotu. Vystýlá jej mechem a kapradím, které dopravuje do nory pozpátku, "nacpané" pod břichem. Jezevec si svůj trus ukládá do jamky několik kroků (ale také až do vzdálenosti 100 m) od nory. Tento "záchod" nezahrnuje, ale vyměňuje ho za jiný, je-li tento již plný. Často se do obydlené jezevčí nory nastěhuje liška, ale čistotného původního nájemníka po čase vypudí svou nepořádností. Jezevec není vybíravý strávník. Z našich šelem má nejméně přizpůsobený chrup k chytání a požírání masité kořisti. Zvláště stoličky mají široké korunky, které prozrazují, že chrup je uzpůsoben převážně rostlinné potravě i když živočišné se nevyhýbá. Za potravou vychází až v noci a vyhledává ji jemným čichem. Tlapami rozhrabuje lesní půdu, drolí ztrouchnivělé pařezy, obrací kameny nebo vyhrabuje doupata drobných podzemních obratlovců. Spokojí se i s různým hmyzem, sbírá slimáky, žáby, mršiny a tuto živočišnou stravu doplňuje lesními plody, kořínky, houbami nebo hlízami.

Páření jezevců probíhá v červenci, u mladých jedinců a samic dosud neoplodněných do srpna i déle. Březost se udává 28 - 32 týdnů a z toho 5 měsíců je vývoj plodu pozastaven tak, aby se mláďata narodila do příznivějších klimatických podmínek. Samice vrhá 3 – 5 jezevčat, která jsou holá a asi měsíc slepá. Prohlédnou po 28 až 35 dnech. V červenci loví již mláďata samostatně. S matkou zůstávají dost dlouho a ještě na podzim můžeme potkat celé jezevčí rodiny. Po roce dospívají. Jezevec se dožívá až 15 let.

Výr velký - Bubo bubo 

Zbarvení obou pohlaví tohoto majestátního ptáka je značně proměnlivé. Základní barvy se pohybují od rezavožluté až po tmavší rezavohnědou, přes léto jsou světlejší, tmavší horní část přechází do světlejší spodní. U oka a pod zobákem si lze všimnout bílé skvrny. Výrazná jsou též pera, která tvoří ouška. Má oranžové oči, mláďata jsou jsou žlutohnědá s méně výraznými tmavými skvrnami oproti rodičům. Dospělý jedinec může vážit přes 3 kg.

V přírodě můžeme spatřit výra zejména vysedávajícího na skalách. I když se zdržuje v blízkosti lesů, málokdy je viděn, že by zalétal hluboko do něj. Obývá skalnatá území v nížinách i horské lesy ve vyšších polohách, významným a tradičním útočištěm jsou srázy říčních údolí velkých řek. Byl viděn i na zříceninách či v kamenolomech.

Jak známo, sovy patří mezi dravce, takže není žádným překvapením, že se jejich potrava skládá zejména z malých obratlovců, jako jsou hraboši a jim podobní, zhruba čtvrtinu potravy tvoří ptáci a 6% obojživelníci a ryby. Zbývající procenta tvoří obratlovci. Při lovu využívá především sluch, takže mu padnou za oběť hlučnější zvířata. Loví především ráno při východu slunce a večer při jeho západu.

O výrech se ví, že jsou dlouhá léta věrni jednomu místu, které si vybrali k hnízdění. Tímto místem bývá kotlinka vyhloubená na zemi nebo na skále. Vyjímečně si vyberou dutiny stromu. Hnízdo jako takové nestaví, pouze ho vystelou materiálem, který je poblíž (listí, rostliny...). Hnízdí jednou do roka. Výří houkání v toku lze slyšet již od konce zimy (v únoru) až do dubna. Pokud byla vejce krátce po snůšce zničena, je samice schopna snést ještě další nahradí snůšku. V hnízdě se zpravidla objevují 2 - 3 vejce, vyjímečně více. V průběhu sezení na vejcích sameček samičku krmí. Na vejcích sedí celou dobu samička. Zhruba po pěti týdnech se vyklubou mláďata, která jsou po dobu dalších 5 - 6 týdnů krmena na hnízdě. Letuschopná jsou zhruba po devíti týdnech. I po té jsou však ještě rodiči krmena. Vzhledem k tomu, že hnízdí na nepříliš chráněných místech, musejí se rodiče smířit s velkou pravděpodobností úhynu mláďat - ať už díky nepříznivým přírodním podmínkám (sníh, voda...), či predátorům včetně člověka. Právě poměrně vysoká úmrtnost mláďat je jedním z důvodů nutnosti ochrany tohoto nádherného zvířete.

 

Ježek východní - Erinaceus concolor x Ježek západní Erinaceus europaeus

Ježek západní má ostny uhlazené dozadu a na prsou má hnědavou srst. Naopak východní má náprsenku bílou a ostny mu rostou na všechny strany. Silné kožní svaly mu dovolí se stočit do známého pichlavého klubíčka a nikoho k sobě nepustit.

Oba druhy se poměrně hojně vyskytují po celé České republice i v Evropě. Ježek s oblibou pobývá v okrajových částech měst, v parcích nebo řídkých lesích, kde nachází dostatek potravy.

Ježek žije podobným způsobem života jako třeba medvěd. Čili na jaře a v létě hýří aktivitou a na podzim a zimu se uklidí někam do pelíšku. Přes toto období spánku se jeho tělesná teplota pohybuje kolem 5oC. Jakmile však začne na jaře hřát sluníčko,jeho tělesná teplota se zvýší až na 35-37oC a ježci se pomalu probouzejí k životu. Z pelíšku ježky nevytáhne ani tak sluníčko jako takové, ale teplo, které vydává. Ježek je totiž spíše noční zvíře. Nebezpečná jsou pro ježky náhlá předjarní oteplování kolem 15oC. Tato teplota ježky totiž probudí a ty pak spotřebují větší množství tukových zásob, které jim na jaře budou chybět. Poměrně štíhlou postavu si ježci udržují až do podzimu, kdy si začínají vytvářet tukové zásoby na zimu. Tyto zásoby si vytvářejí pojídáním žížal, plžů, spadaného ovoce... nejraději však mají dešťovky. Na jídelníčku se občas objeví i vajíčka. Za potravou se vydávají až několik kilometrů.

Dříve se vědci domnívali, že ježek je druhem, který si hlídá své teritorium, ale v poslední době se zjišťuje, že tomu tak není. Jedinci sice obývají určité území, ale nebrání jinému příslušníkovi druhu vniknout na jeho území, pokud přichází za potravou. Jiné je to ale v případě zájmu vetřelce o samičku připravenou se pářit. To se pak rozpoutá tuhý boj.

Boj probíhá nejen mezi dvěma samci, kteří mají zájem o tutéž samičku, ale také mezi samičkou a vítězným samcem. Samička je totiž většinou dost nepřístupná a nechá se samečkem dlouho pronásledovat. Nakonec se však smíří a oba se začnou točit do kruhu. Po chvíli se samička přikrčí k zemi, zvedne a roztáhne zadní nožky. Aby se sameček nepopíchal o její ostny, musí je přitáhnout k tělu. Samotný akt páření trvá jen několik vteřin, ale může se několikrát opakovat. Samičce se po té na pohlavním otvoru vzniká zátka, která nejspíš slouží k tomu, aby se nemohla bezprostředně po aktu, pářit s jiným samečkem. Zátka se po několika dnech rozpustí. Za 35-39 dní po spáření se samici narodí až deset mláďat . To se může stát i dvakrát ročně. Druhý vrh však nezřídka nepřežije zimu. Mláďata se rodí slepá. Oči se jim otevřou až po dvou týdnech života. Potom také začínají tmavnout a tvrdnout původně měkké a bílé ostny.

Poštolka obecná - Falco tinnunculus

Velikostí by se poštolka dala přirovnat k hrdličce. Jak už bylo řečeno, patří mezi sokolovité, má tedy jejich typické znaky - dlouhá, trochu srpovitě zahnutá křídla, která se na konci zužují v uzavřenou špičku, a dlouhý ocas. Pokud máte možnost si dravce prohlédnout zblízka, poznáte jeho příslušnost k sokolovitým podle tzv. zejku, což je ostrý zoubkovitý zářez na horní čelisti. Tmavé oči dodávají tomuto dravci příjemný inteligentní výraz. Poštolka má rozpětí křídel 70 - 80 cm a jako u většiny dravců je samice větší než samec. Ten má světle šedou hlavu i ocas, a červenohnědý hřbet s černými kapkovitými skvrnami. Samice je celá rezavohnědá s příčnými skvrnami na hřbetě. Prachový šat mají bílý a mláďata jsou podobná samici, jen celkově trochu tmavší.

Nejlépe poštolkám vyhovuje otevřená krajina nížin a pahorkatin, především takové prostředí, kde je hodně skalek, luk a řídkých lesů, odkud můžou snadno vyletovat na lov do polí. V posledních desetiletích však přibývá poštolek, které osídlily městské prostředí.

Původním hnízdním prostředím poštolky obecné byla skalní města a dutiny starých stromů. Dnes hnízdí v tomto prostředí poměrně vzácně, ale přesto místy i pravidelně (skály v Českém Švýcarsku, Adršpašsko-teplické skály, Broumovské stěny, Pavlovské vrchy apod.; duté stromy obsazuje dodnes ve větší míře v jihomoravských stromořadích). V zemědělské krajině hnízdí často v opuštěných hnízdech strak, vran a jiných větších ptáků, na hradech a zříceninách, kde obsazuje různé výklenky, škvíry a skuliny. Na mnohých takových místech se usazují celé kolonie tohoto dravce. S přeměnou krajiny se začaly poštolky stěhovat do měst a vesnic. Zde hnízdí na kostelních věžích, na římsách budov, v balkónových truhlících ale i na továrních komínech či ve výklencích dálničních mostů. S velkou ochotou přijímají i vyvěšené budky, protože ve stavbě vlastních hnízd si moc nelibují.

Kdo někdy viděl lovící poštolku, jak létá vysoko nad poli, ten si ji už nikdy nesplete s žádným jiným ptákem. Poštolka totiž ovládá zvláštní způsob letu nazývaný třepotavý, který je opravdu nezaměnitelný. Normální veslovací let nebo i plachtění náhle přerušuje, začne mávat celou plochou křídel proti směru letu a současně sklopí ocas k zemi a široce ho roztáhne. Křídla v té chvíli vykonávají velmi rychlý pohyb a výsledkem všeho je, že poštolka zůstává doslova viset na jednom místě jako přišpendlená. Při tomto třepotání sleduje každé hnutí pod sebou. Jakmile objeví na zemi například hraboše, bleskurychle přitáhne křídla k tělu a střemhlav padá dolů. Těsně nad zemí křídla opět rozevře, let přibrzdí, obrátí se do normální polohy a drobné drápky zatne do hrabošího hřbetu. Kořist pak usmrtí prudkým stiskem zobáku. Hlavní složku jejího jídelníčku tvoří drobní hlodavci, loví také hmyz, výjimečně i drobné ptáky, ale hraboši a myši tvoří kolem 86% její potravy. Denně potřebuje k nasycení až tři drobné obratlovce. Z hospodářského hlediska je proto velice užitečným ptákem, i ve městech ji vidí rádi, protože pomáhá snižovat stavy často přemnožených holubů.

V době zásnub provozuje poštolka podivuhodné svatební reje, které doprovází jásavým "kli-kli-kli-kli". V dubnu či květnu snese samice do nevystlaného hnízda 4 až 7 hnědočerveně mramorovaných vajec, zasedne na ně a nechává se až měsíc krmit potravou, kterou přinese samec. I po vylíhnutí mláďat zůstává ještě několik dní na hnízdě, aby je krmila a chránila. Pokud samice v raném věku mláďat uhyne, hrozí stejný osud i jim. Samec totiž nedovede porcovat kořist na malé kousky, které by mláďata mohla spolknout, proto předává ulovené hraboše a myšky samici. Časem musí na lov i samice, protože samec by sám celou rodinu neuživil. Mláďata opouštějí hnízdo po pěti týdnech a pohlavně dospívají v prvním či druhém roce života. Poštolky se dožívají až 16ti let.