Vetřelci z říše zvířat ničí ekosystém

Populační invazi mimo svou domovinu podnikají nejen rostliny, o nichž byla řeč v minulém článku, ale také živočichové. I za zavlečením řady nepůvodních živočiš- ných druhů stojí lidská činnost. Co dokáže přemnožení zavlečeného druhu na novém stanovišti věděli již staří Římané. Dějepisec Plinius starší zaznamenal v roce 77 n. l. vyslání legionářů na Bale- árské ostrovy, aby zde odchytem a hubením zastavili invazi králí- ků z pevniny. Se stejným živočiš- ným druhem má obrovské problémy i Austrálie, kam se králíci dostali již s prvními loděmi v roce 1788. Rapidní nárůst jejich počtu ve volné přírodě však přišel až po roce 1859, kdy australský farmář aomas Austin vypustil do parku na svém pozemku ve státě Victoria 24 králíků a 5 zajíců. Noví obyvatelé neměli v Austrálii žádného predátora, který by redukoval jejich stavy. Spásali obrovské množství vegetace nejen ve volné přírodě, ale také na nově vzniklých zemědělských plochách a díky své značné rozmno- žovací schopnosti brzy zahltili celý kontinent. Během pouhých 15 let vzrostla jejich populace na zhruba 2 miliony a v průběhu 20. století pak tento počet narostl až na astronomických 600 milionů. Populační exploze byla natolik silná, že pokusy o likvidaci nezvaných hostů lovem, pastmi či jedem se ukázaly jako nedostatečné. Kolonisté se proto domnívali, že pohromu zastaví vysazením predátorů, kteří stavy králíků zredukovali na únosnou mez. Logicky vypadající nápad však způsobil pro zdejší ekosystém jen další katastrofu. Kočky a lišky vypuštěné do volné přírody totiž před hbitými králíky jako svou kořist upřednostňovaly původní drobné vač- natce a ptáky, což některé místní druhy přivedlo až na pokraj vyhubení. Neúspěšné byly také pozdější pokusy o zastavení invaze – 1833 km dlouhý plot, který měl ochrá- nit zatím nedotčené území, nebo opakované vysazování virů. Umě- le vyvolané epidemie krátkodobě snížily populaci králíků až o 80 procent. Nejsilnější jedinci však přežili a novým generacím předali svou odolnost, takže se celá populace stala vůči nákaze imunní a druh se znovu začal šířit. Čím menší a izolovanější je zasažené území, tím jsou následky invaze nepůvodních živočišných druhů horší. Své o tom ví na řadě malých ostrovů v Karibiku, kde osadníci vysadili promyky, aby zde vyhubily jedovaté hady křovináře. Na vysazení však spíše než zmínění hadi opět doplatily zdejší endemické druhy savců a ptáků. Guam, nejjižnější ostrov souostroví Mariany v severozápadní částí Tichého oceánu se zase potýká s invazí bojgy hnědé. Tento jedovatý stromový had se sem dostal na lodích z Nové Guineje a hustota jeho populace zde dosáhla 5000 jedinců na kilometr čtvereční. Důsledkem invaze je nejen vyhubení 9 z 13 místních druhů ptáků, ale také časté případy uštknutí lidí či výpadky elektrického proudu způsobené vyzkratováním elektrického vedení či vniknutím hadů do transformátorů.

INVAZIVNÍ MUSTANG SYMBOLEM

O poznání lépe se s jiným zná- mým invazivním druhem – mustangy – vyrovnala severoamerická příroda. Tito zdivočelí koně totiž vyplnili v ekosystému prérií mezeru po člověkem zdecimovaných populacích bizonů. Později se sice také přemnožili a začali překážet zemědělcům, v důsledku čehož byli masivně loveni. Zároveň se však tento nepůvodní druh stal jedním z amerických symbolů. Stát Nevada, kde jsou jeho populace nejvyšší, ho má na mincích a název Mustang se dává letadlům, automobilům a dalším. Invaze živočišných druhů však neprobíhala jen směrem ven z na- šeho kontinentu. Řadu zvířat si Evropané zavlekli také na své území. Důvody byly různé. Některé druhy jako ondatra pižmová, nutrie říční, norek americký, mýval severní či psík mývalovitý byly a jsou chovány jako kožešinová zví- řata na farmách. V případě, že z farmy uniknou, adaptují se rychle na místní podmínky a mohou způsobit značné potíže v ekosystémech. Z obor do volné přírody se na našem území dostali také sudokopytníci. V jihozápadních Čechách tak můžeme narazit na jeleny sika pocházející z Dálného východu. Již od starověku se také ze Středomoří do zbytku Evropy šíří muflon – divoká ovce chovaná pro své ceněné maso i jako trofejní zvíře.

NEBEZPEČÍM ŽELVA, RAK I MANDELINKA

Nezodpovědní teraristé mají na svědomí přítomnost dalšího vetřelce na našem území. Na první pohled se může želva nádherná vyhřívající se na sluníčku jevit jako zajímavé ozvláštnění vodních nádrží. Tato dravá želva, která se do volné přírody dostane většinou poté, co chovatelům „přeroste“ a nevleze se jim již do terária, však dokáže značně zdecimovat populace obojživelníků či ryb. V našich klimatických podmínkách se sice pravděpodobně nedokáže rozmnožovat, úspěšně však přezimuje a dožívá se vysokého věku. Ve vodním prostředí ještě chvíli zůstaneme. Našim rakům říčním zde totiž potravně konkuruje silnější rak bahenní původně z jihovýchodní Evropy a severoamerické druhy – rak pruhovaný a signální. U nás byli vysazováni záměrně jako náhrada za mizející- ho raka říčního, za jehož úbytkem stojí zhoršení kvality životního prostředí, lov a především pak račí mor. Paradoxně právě zavlečené druhy jsou přenašeči této choroby a samy jsou vůči ní odolné. Rovněž zejména jako potravní konkurent ohrožuje populaci našich zejména kaprovitých ryb karas střibřitý pocházející z východní Asie. Ze stejné oblasti se do našich vod s plůdkem nepůvodního amura a tolstolobika dostala také střevlička východní. Její přemnožení způsobuje úbytek ostatních druhů ryb v zasaženém stanovišti. S invazivními druhy mají trápení i zemědělci. Pěstitelé brambor se každoročně potýkají s mandelinkou bramborovou. Tento brouk se do Evropy dostal spolu s bramborami a napadá i další lilkovité rostliny – rajčata, papriky, baklažány. Jeho původně pomalé rozšiřování prudce nabralo na rychlosti po druhé světové válce, kdy se zvýšila úroveň transportu brambor. Na naše území dorazila invaze tohoto škůdce v 50. letech a tehdejší komunistickou propagandou byla označována za imperialistický útok na socialistické hospodářství. Brouky u nás měli údajně vysazovat diverzanti či je dokonce vypouštět z letadel. Především pro drobné pěstitele pak představuje hrozbu plzák španělský, který se k nám dostal pravděpodobně spolu se země- dělskými plodinami ze severu Pyrenejského poloostrova. Tento nepříjemný a houževnatý vetřelec dokáže během jediné noci znehodnotit výsledky celoroční práce a zanechat po sobě záhony plné okousaných plodin.