Dům přírody Litovelského Pomoraví jako stezka loukou Bělozářek

Brzy po roce 1989 vznikla v Olomouci idea areálu zasvěceného hledání vztahu člověka a přírody. Byla spojena s činností obecně prospěšné společnosti Sluňákov, centrum ekologických aktivit města Olomouce. Velmi pomalu se dařilo proměňovat 15 hektarové pole u obce Horka nad Moravou do podoby vzdělávacího biocentra, romantického parku, galerie v přírodě. Toto úsilí revitalizovalo vodu v krajině, vznikl rybník a řada tůní, byl postaven nízkoenergetický dům oceněný Grand prix architektů 2007, v území se objevily biologicky pestré lesní porosty a louky. Dané místo se stalo návštěvnickým centrem Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví (Dům přírody) a také vzdělávací institucí s důrazem na environmentální výchovu (Sluňákov). Mimo jiné také sídlo bobrů a jejich hradů, každoročně rozmnožovna stovek ječících žab a také místo, kde je dobře mnoha druhům ptáků. Prosadit tuto ideu nebylo jednoduché a její příběh trvá již více jak třicet let.

Profesorka Hana Librová si, před námi doktorandy na Katedře environmentálních studií FSS MU v Brně, občas posteskla, že je jí líto, jak se ekologové míjejí s kulturou. Mluvila o jejich svetrech a „módě z kontejneru“ a nedostatku smyslu pro společenský oděv. Vidět ekologa na koncertu vážné hudby nebo divadelním představení považovala za zázrak. Když vznikala idea Domu přírody Litovelského Pomoraví, kupodivu nejmenší porozumění pro ni měli právě ekologové. Důraz na umění jim nebyl srozumitelný. Očekávali více konkrétních a praktických informací o přírodě Litovelského Pomoraví. Jak je dobrým zvykem. Filosoficky založená idea areálu, která pracovala s „místy setkání“ v podobě výtvarných počinů našich umělců, vypadala prostě podezřele.

          Deset let po vytvoření uměleckých objektů neustále rostla oblíbenost areálu u veřejnosti, mezi turisty, oblíbili si jej rodiče i jejich děti, učitelé a jejich žáci. Sázka na umění, se ukázala jako možný a nečekaně mnohým lidem pochopitelný klíč k porozumění přírodě. Autor Rajské zahrady v podobě lodi (Archy) František Skála uvádí návštěvníky do světa barev, chutí, zvuků a vůní, do pevnosti prodchnuté klidem, kde je jemu a lidem dobře. Miloš Fekar svým Lesním chrámem oslavuje přírodu a slunce, dává do vztahu čtyři světové strany, čtyři roční období a čtyři lidské povahové tipy. Miloš Šejn nabízí vstup do nitra Sluneční hory, který je zároveň péčí o lidskou duši, cesta k vodnímu zvonu nad centrální studnou je filosofickou poutí plnou tajemství, snů, nezvyklých myšlenek vyvěrajících z šumící vody. Marcel Hubáček pak vytvořil Ohniště zlaté spirály dle principu jednoduché a překrásné matematické Fibonacciho posloupnosti, Zlatý řez, který je upozorněním na podobnosti světů matematiky, umění, přírody a vesmíru.

 Jaký je smysl tohoto území, které vzniklo v místě podmáčeného pole zarostlého plevelem? Je to vědomí, že existuje svět, kterého jsme součástí a který nás přesahuje, je to svět složitý, neustále proměnlivý, živelný, neodhadnutelný, skrývající se, života-dárný. Svět se spoustou zpětných vazeb a plný kontextů. Svět tělesný, kde vše trvá. Svět, který dokáže být v některých svých projevech nepředstavitelně pomalý, rozhodně není dostupný na stisk klávesnice. Prostor, kde je rozum součástí emočního světa. Zázrak, který se netvoří podle lidských přání, ale jen podle sebe. Svět, který je možný i bez člověka. Opačně to nefunguje. Místo, kde lidé rádi mlčí, či mají chuť zpívat a kde mlčící a netečná příroda jakoby promlouvá. Galerie v přírodě je uzpůsobena chůzi s častými zastaveními, navozuje rytmus kroků a bušení srdce. Sváteční událost probouzející úctu. Obraz světa utkaného z přírodních živlů, které se chaoticky vzájemně mísí, tu líně, jindy divoce, vytvářejí velmi proměnlivé atmosféry nejrůznějších míst, tvarů, barev hájů, vodních hladin, páchnoucích mokřadů, tlejícího listí, chvění travin…v každém okamžiku hravě se měnící prostředí.

Dům přírody Litovelského Pomoraví nenabízí ani divočinu, ani park. Je krajinou kulturní. Koncipovanou krajinou. Člověk tu s přírodou nebojuje, není její protiklad, nechává se jí pohltit. Ponoří se do lužní krajiny, do domu přírody, a snaží se porozumět přírodnímu tvoření. Všechna umělecká zastavení mají místo, ze kterého se lze rozhlédnout po krajině. Mimo ohniště, kde člověk hledí do plamenů ohně a nad hlavou má hvězdné nebe. Lidé pobývající v areálu se z mnoha vyhlídek dívají do přírodních zákoutí a vnímají, jak jej život v jeho okolí přesahuje. Potom mohou sejít do vnitřních prostor uměleckých instalací a v jejich intimním meditativním prostředí prožít pocit sounáležitosti s živým světem kolem sebe, být pohlceni celkem a vytrženi z pocitu své jedinečnosti.  

Toto místo, kde je příroda doma, lze navštívit bez vysvětlujících textů nebo vše objasňujících slov zasvěceného průvodce. Zde je možno porozumět skryté řeči přírody po svém, jedinečně, bez návodu, svobodně. Přítomné umění vzbuzuje emoce. Přechody mezi světem umění a přírodou posilují naše vjemy a vyvolávají nové otázky na které hledáme odpovědi. Lze vnímat různé vrstvy významů. Můžeme se kochat uměním, objevovat typické mokřadní biotopy, poznávat život v krajině kterou modeluje voda, oddat se tvořivé moci přírodních živlů, putovat po archeologických významech zdejší krajiny, být spolu, naslouchat si, umět se dorozumět…

Areál porušuje kdysi doporučovaná pravidla při interpretaci krajiny, jejímž prostřednictvím se k lidem dostávají významy a vztahy kulturního a přírodního světa. Sdělení mělo být srozumitelné, co nejjednodušší a snadno zapamatovatelné. Areál Domu přírody Litovelské Pomoraví tomuto přístupu odporuje. Jeví se spíše jako síť vzájemně, více i méně, souvisejících významů. Návštěvníkům není porozumění ulehčováno, clem je bloudění, promýšlení, hledání, kladení si vlastních otázek a hledání odpovědí na ně. Poutníci se nemají něco naučit nebo se o něčem přesvědčit. Zde se jim příroda dává, nabízí a okouzluje je. Neexistuje tu přesný plán, návod, mnohé je tu rozporuplné, vždy jiné. Areál tak zve k opakované návštěvě. Nechce lidi někam posouvat a měnit je, chce vytvářet a prohlubovat vztah, uctivý. Zde je přístupné vědomí toho, že příroda nám dává vše, co máme. Že jak do ní voláme, tak se k nám ozývá.

Miloš Šejn ve své knize „Větve patří sem“ píše v záznamu datovaném 31. ledna 2009 o své chmurné náladě. Říká: „Jsem na tom opravdu blbě i když nevím proč“. Obává se, že je to možná způsobeno destruktivním vlivem četby a sledování Bergmana. V závěru zápisku potom stojí psáno: „Úplně zbytečně se také nervuji se Sluňákovem, zda mě odmítnou, či ne. Není to jedno?“

Prvního září pak, po našem společném setkání, které se uskutečnilo v Jičíně v jeho bytě v panelovém domě, píše text, který souzní s ideou areálu. Popisuje zde své tři návrhy pro budoucí Dům přírody Litovelského Pomoraví: Sluneční spirálovou horu s jeskyní Živlů, s průtočnou a znějící studnicí Počátku s Větrnými zvony, pak Obelisk Slunce a nakonec ranní a podvečerní divadlo jako cvičební plató s hledištěm nad hladinou rybníka. Obelisk zůstal bohužel pouze na výkresech a divadlo se ztratilo ve stavbě klasického rybničního mola. Hora však od roku 2014 okouzluje společně s dalšímu uměleckými počiny celý areál. A není to jedno.

Ve zmíněném textu pak Miloš Šejn vyjadřuje charakter daného místa. „Vtištěný obraz dlaně / Vzájemný dotek člověka s vesmírem krajiny a místa. Celý areál Sluňákova připomíná ve svém schématu rozevřenou ruku. Situace míst je tu otevřená nekonečně mnoha interpretacím a variacím jejich smyslu a významu, Chiromantické pojmy jako čára života či osudu, místa života, slunce, měsíce a smrti mohou být volnou inspirací pro jednotlivé navrhované stavby i jejich vzájemné prostorové propojení a usazení, Rozečítání vzniklých situací míst či bran tak může být stále znovu tématem nových a nových ekologicko-pedagogických zadání, jiných a odlišných otázek a odpovědí“.

Jsem rád uvnitř jeho hory a slyším v ní hlasité zurčení vody, oči přivykají temnotě a pomalu odkrývají tajemství světa okolo studnice moudrosti. Svět tam venku, mimo jeskyni, je vetkaný do vzpomínek, zahalený současnou situací. Nyní intenzivně prožívám přítomné světlo a zvuky, obrazy na stěnách, na zvonu, hmatám kameny, rozum se rozpouští v těle, všechny otvory mě vedou za světlem, po suchu, po vodě, vítr rozechvívá stužky, které umožňují rozezvučit zvon na vrcholu hory. Stužky víří společně v chaotickém pohybu nad studnicí poznání. Vytvářejí prostupné tělo nějaké neznámé bytosti. Ta tančí. Země ke mně mluví. Tělo ukryté v lůně hory, obklopeno kamením, hřeje a naplno vnímá souznění s přírodou a krajinou okolo. Země se chvěje a cituje slova Miloše Šejna: „Brát náš svět – v protikladu k Ingmaru Bergmanovi – ne jako peklo, ale jako stezku, jež se nám nabízí loukou bělozářek“.