Nahoru

Zimní sčítání netopýrů v únoru 2016

Únor 2016

Únorová matematika

Čili počty. Lidé počítají spoustu věcí. Například děti na jednu rodinu, zbývající hodiny do Nového roku nebo zbývající měsíce do důchodu. Také utracené či naopak zbývající peníze. Každý si také počítáme svůj věk.

Čísla jsou takové, zdálo by se jasné údaje. Nebo možná jak kdy. Když není k dohledání třítisícové manko, tak nám to tedy rozum nebere. Jasné není ani to, když v jeskyních Moravského krasu ochranáři v únoru 2014 spočítali 7 391 zimujících netopýrů. Je to hodně? Nebo málo?

„Támhle je jeden emarginatus. V té škvírce,“ odfukuje zoolog. To je netopýr brvitý, o kterém se ví, že sbírá svou kořist z povrchu listů a větví. Jeskynní vzduch výdechem sytíme vodními kapičkami a „dým“ od našich úst zacloní na chvíli výhled. Raději ani nedýchám. Zdá se mi to hezké dobrodružství, chodit potmě jeskyněmi, do všech koutů svítit baterkami a hledat v téhle kamenné pustině život.

Pro ty, co chodí v krasu počítat každý rok již přes čtyřicet let, a musí občas zvolit také pohyb po břichu a v blátě, chlad a vlhko ani nezmiňuji, to zas taková pohoda nebude. Ovšem já si to užívám, jsem tu jako host. I když svým způsobem jsme tu hosté všichni. Tady má prim příroda. Ona rozhoduje. Jsme v chráněném území. Nakonec my lidé rozhodujeme často a o všeličems, tak proč to někde nenechat na někom jiném?

„Tenhle není vysoko, sejmi ho!“ Zamrazí mne z těch slov v zádech. Vždyť jsou to vesměs kriticky ohrožení tvorové! „Jo, toho taky sejmi.“ „Kolik má?“ „Tři celé nula, tři celé dva.“ Nechám si vysvětlit, že „pistole“, kterou na netopýry míří, je moderní přístroj, který dálkově snímá povrchovou teplotu zavěšeného spícího savce. Uff, řekla by ústa pod orlí čelenkou. Popravdě, při takové teplotě by mne k životu neprobudil ani horký polibek krásného prince.

„Hele, už jste ji viděli? Tady dole je Barbucha!“ Zpozorním a hledám to kouřové strašidlo z Vančurovy dětské knihy Kubula a Kuba Kubikula. „To je pracovní název pro netopýra rodu Barbastella,“ přispěchá kdosi s vysvětlením. Barbastella je netopýr černý, který svým sympatickým krátkým čenichem připomíná malého pejska mopslíka.

Nesmíme na ně při počítání dlouho svítit – hlavně vrápenci se po chvíli začnou v proudu světla chvět a probouzí se. „Jak začne dřepovat, tak je vzhůru,“ komentuje výzkumník. Ranní dřepy tedy nedělají jen děti na letních táborových rozcvičkách! Ovšem netopýři na rozdíl od dětí při takovém probuzení spotřebují tukové zásoby na týden svého sladkého zimního spánku.

Moravský kras patří k nejvýznamnějším zimovištím letounů v České republice. Odborníky zjištěné údaje o počtech spících netopýřích Růženek jsou předávána České společnosti pro ochranu netopýrů. Zjistilo se, že počty netopýrů zatím rok od roku rostou.

Pokud se nezlepšily zrakové schopnosti netopýřích sčitatelů za poslední desítky let, je to zjištění nadějeplné. Ovšem nebezpečí, která ohrožují netopýrům život, vycházejí zejména z rukou člověka. Z rukou člověka, který se je snaží zároveň chránit.

Co myslíte, je 7 637 netopýrů v Moravském krasu za únor 2015 hodně nebo málo?

- - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Dva nejvýznamněji zastoupené druhy letounů v jeskyních Moravského krasu:

Vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros)
Jde o kriticky ohrožený druh netopýra, živí se převážně nočními motýly. Dosahuje hmotnosti 3 - 9 g a rozpětí křídel 19 - 25 cm. Zimní úkryty nalézá v jeskyních a sklepích, ideálně s teplotou 6 - 9°C. Přeletuje nejčastěji do vzdálenosti 10 km, nejdelší doložený přelet je 153 km. Nejvyšší zaznamenané stáří je přes 29 let.

Netopýr velký (Myotis myotis)

Jde o kriticky ohrožený druh, jeho potravu tvoří převážně velké druhy brouků, které loví většinou ze země. Jeden z našich největších netopýrů, hmotnost 18 - 45 g a rozpětí křídel až 37 cm. Zimní úkryty nalézá v jeskyních, štolách, sklepích a hrázích přehradních nádrží. Přeletuje nejčastěji do vzdálenosti 20 km, nejdelší doložený přelet je 390 km. Nejvyšší zjištěný věk se blíží 38 rokům.

Údaje o netopýrech:

Miloš Anděra: Naši netopýři. Správa jeskyní České republiky, Průhonice, 2014.

Text: Katka Jelínková

Foto: Jitka Musilová