Nahoru

Viatelmy - nenápadné oázy života

Viatelmy - nenápadné oázy života

25. Mai 2016

Drobné vodní plochy mají neocenitelný význam pro ekologii našich hor.

Člověk by si řekl – obyčejná louže. Pro pěšího turistu překážka, kterou je nutné obejít, pro cyklistu někdy i důvod zastavit a sesednout z kola. Tyto drobné vodní plochy, i když nevznikly přirozenou cestou, mají přitom neocenitelný význam pro ekologii našich hor a slouží jako biotop často vzácným organismům.

V odborných kruzích se pro kaluže vzniklé na lesních cestách, jejichž povrch byl narušen například pohybem těžké techniky lesáků, používá název viatelmy. Velká  část z nic se plní vodou jen po dešti či po oblevě, ty největší a nejhlubší ale nevysychají ani v nejparnějším létě. V oblasti, pro níž je jinak typický spíše rychlý odtok veškeré povrchové vody, poskytují útočiště rostlinám a živočichům, kteří ke svému životu či rozmnožování potřebují stojatou vodu. Nahrazují tak přirozené tůně, které jsou v hospodářsky využívaných lesích převažujících na svazích Beskyd i dalších našich hor spíše vzácností.

Jak již bylo zmíněno výše, viatelmy jsou většinou nestabilním biotopem. Ryby byste v nich proto – aspoň v našich končinách – hledali  marně a to i přesto, že některé kaluže dosahují délky i několika metrů a hloubky až 15-20 centimetrů. Svůj domov v nich nacházejí spíše ty organismy, kterým případné vyschnutí kaluže nevadí – třeba proto, že mohou na vzniklou situaci reagovat přesunem na jiné stanoviště, nebo proto, že vodu potřebují jen v určité fázi svého života.

Až příště na tůře narazíte na viatelmu, zastavte se na chvíli a podívejte se na ní z blízka. Po jejím povrchu se budou prohánět bruslařky a vodoměrky, dravé vodní ploštice lovící menší hmyz. Na hladině udrží díky zvláštním brvám na posledních článcích končetin, které jim umožňují využívat povrchové napětí vody. Živo je i pod vodou. Najdeme zde řadu druhů patřících do velmi různorodé a široké skupiny korýšů – perloočky, buchanky či žábronožky. Právě vajíčka posledně jmenovaných jsou schopná přežít i několik let v suchém bahně a po opětovném naplnění kaluže vodou se stávají základem potravy pro její větší dravé obyvatele – potápníky, larvy vážek, pošvatek či některých jepic. Na dně můžete rovněž vidět pochodovat podivná živá dřívka. Ve skutečnosti se jedná o larvy chrostíků, které své měkké tělo chrání tvrdou schránkou slepenou z kůry větviček spadlých do vody a dalšího materiálu.

Viatelmy však nejsou domovem pouze pro bezobratlé. Některé druhy obojživelníků si tato stanoviště vybírají pro kladení vajíček. Celkem běžně tak na přelomu jara a léta narazíte na houfy pulců. Pokud budete mít trochu více štěstí a především trpělivost, zahlédnete pod hladinou i plaché dospělce čolka horského, v nižších polohách pak ve skupinách žijící kuňky obecné.

V posledních letech však začíná viatelm v Beskydech  výrazně ubývat. Na horských cestách stále více projevuje snaha vyjít vstříc turistům a zejména cyklistům. Aby byl jejich pohyb pohodlnější, dochází k výstavbě odvodňovacích kanálků, zhutňování a zavážení povrchu cest. Pod kamennou drtí a štěrkem proto tyto oázy života i se svými obyvateli nenávratně mizí.

Čolek karpatský (Triturus montandoni)

Oblast výskytu tohoto kriticky ohroženého ocasatého obojživelníka zasahuje na naše území jen okrajově. Jedná se o endemita karpatského oblouku s malými přesahy do okolních pohoří, proto ho u nás najdeme pouze v Beskydech, Javorníkách, Hostýnských  a  Vizovických vrších a severovýchodní části Hrubého Jeseníku.

Obývá vlhké a stinné smíšené lesy převážně v  nadmořských výškách 500-900 m, někdy však až 1750 m n. m. V době rozmnožování žije v malých lesních tůních a kalužích, kde se živí drobnými bezobratlými, především korýši. V suchozemské fázi své aktivity, která začíná v závislosti na okolních podmínkách mezi květnem a srpnem a trvá obvykle do října, žije skrytým způsobem v lese a živí se drobnými členovci, kroužkovci a měkkýši. Zimuje převážně na souši v zemních dutinách, vzácně i zahrabán v bahně na dně vodních nádrží.

Samci dorůstají délky 9 cm, samice jsou o něco větší. Břicho a hrdlo jsou žluté až oranžové beze skvrn, hřbet a boky pískově žluté až olivově zelené. V suchozemské  fázi je jejich zbarvení tmavší. Jejich rozmnožování předchází složité a specifické svatební tance a vylučování vonných látek do vody. Samice poté na vodní rostliny a další předměty klade vajíčka, z nichž se po dvou týdnech líhnou larvy. Ty se živí planktonem  a jejich vývoj trvá zhruba tři měsíce. V případě, že však larvy žijí ve vysychajících kalužích, je jejich vývoj podstatně rychlejší a k přeměně a vystoupení na souš může dojít již po 4-6 týdnech.

Jako většina obojživelníků, také čolek karpatský je ohrožen zejména z důvodu mizení jeho přirozených biotopů. K tomu dochází v důsledku intenzivního lesního hospodářství za použití těžké techniky, nešetrného zarybňování dravými druhy ryb či používání pesticidů a zvyšování kyselosti prostředí.