Za pískovcovým fenoménem Hruboskalska

Přírodní rezervace Hruboskalsko, rozsáhlé a nejucelenější skalní pískovcové město v chráněné krajinné oblasti Český ráj s dokonalými ukázkami pískovcového fenoménu není jen pouhou „turistickou atrakcí“, ale zejména živým organizmem.

Téměř z roviny nivy říčky Libuňky se tyčí hradba pískovcových skal často bizarního vzhledu, což dokládájí i jejich jména – Lebka, Čertova ruka, Taktovka. Skalní město je tvořené křemitými pískovci tzv. Hruboskalského kvádru, které dosahují mocnosti až 120 m, přičemž jednotlivé skalní výchozy jsou vysoké až 90 m. Zbytek původní obrovské hruboskalské kry je na severovýchodě vymezen zlomem v údolí Libuňky, na západě Kacanovským potokem a na jihu údolím Předěl a masivem v jádře vulkanického vrchu Vyskeř.

Před 88 milióny let zde bývalo mělké moře, do kterého ústily obrovské řeky. Hruboskalsko je vlastně pozůstatkem podvodní delty, do které se ukládaly sedimenty z prostoru dnešních Krkonoš a Jizerských hor. Ve skalách jsou uloženy geologické informace, z kterých můžeme vidět, co se kdysi dávno v této krajině odehrávalo.

Z uložení a směru vrstev patrných na skalách můžeme pozorovat, jak se písek ukládal a co se dělo na dne moře. Převládající směry mořských proudů a migrace obřích dun na Hruboskalsku se během ukládání pískovců měnily. Rozsahem jsou největší zvlněné plochy způsobené gravitačními skluzy tělesa delty. Ukazují na kolaps tělesa podvodní delty způsobené přetížením sedimentu pravděpodobně v důsledku seismických aktivit. Jimi jsou narušené plochy mírně ukloněné (4°) k jihu až k jihovýchodu. Každá z ploch představuje určité stadium postupu delty směrem od původního pobřeží do hlubšího moře. Přemisťováním písečných dun po tehdejším mořském dně vznikaly až několik metrů hluboké výmoly, které byly ihned vyplňovány šikmo zvrstveným pískem.

V podloží hruboskalského kvádru se vyskytují vápnité jílovce a prachovce, které nejsou vidět. Mají však velký význam. Tím, že jsou nepropustné, tak zadržují vodu, která snadno prosakuje porézním pískovcem. Na hranici pískovců a jílovců vznikl horizont s četnými prameny, z nichž ty nejznámější jsou tzv. Sedmihorské, které byly od 19. století využívány k léčebným a lázeňským účelům.

Skalní město je vlivem dávného vrásnění a vulkanické činnosti rozčleněné směrem na SZ-JV a SV-JZ. S výjimkou Vyskře se v oblasti nenachází jiné třetihorní vulkanické těleso. Na výšinách v okolí Hrubé Skály se nacházejí říční štěrky a písky, pozůstatek po třetihorních tocích.

Za posledních 100 000 let, kdy probíhá eroze skal, došlo k vytvarování skalního města do dnešní podoby. Soubory skalních věží jsou nejlépe vyvinuty v okolí věže Maják, Kapelníka a Dračích skal. Krátká údolíčka, skalní ostrohy, ale i široké kaňony se skalními výchozy jsou protkány sítí turistických tras. Skalní věže mají většinou oblé vrcholky bez vegetace. Někdy jsou na nich vyvinuty miskovité prohlubeniny – pseudoškrapy. Mezi drobnými tvary povrchu svislých stěn převažují vodorovné římsy zvýrazněné šestiúhelníkovými voštinami. Některé měkčí vrstvy pískovce snadněji zvětrávají a vytvářejí se v nich skalní dutiny. Výrazné jsou i skalní kůry a vertikální spáry. Zcela zásadní pro poznání vzniku těchto útvarů je výzkum vědců Karlovy univerzity https://www.natur.cuni.cz/fakulta/aktuality/archiv-2015-a-starsi/sila-ktera-tvaruje-piskovcova-mesta.

Přestože se skalní město vypadá studeně a nehostině, opak je pravdou. Najdeme stovky druhů živočichů od drobných pavouků až po naši největší sovu výra velkého.

Některé lze pozorovat ve dne, jiné jen v noci. K tomu však musíme mít dostatečnou dávku trpělivosti, štěstí a potřebné vybavení. K nejhlučnějším obyvatelům skal patří krkavec velký, kavka obecná a poštolka obecná, kteří hnízdí ve skalních dutinách. Světem amým pro sebe jsou jeskyně, které jsou domovem netopýrů, měkterých druhů motýlů a pavouků. Ve skalách si své nory vyhrabávají jezevci, lišky a další drobné šelmy. Zvířena skalních měst se mění během jara, roku, desetiletí, staletí. Někteří obyvatelé zde žijí dlouhodobě, někteří vymizeli. Jen málo z nich se navrací, tak jako sokol stěhový, symbol Českého ráje.

Hruboskalské lesy se za posledních 200 let razantně změnily. O tom co kdysi dávno zde rostlo, v sobě ukrývají sedimentární výplně v jeskyních a pod převisy či nánosy slatin v mokřadních stanovištích. Dobrým vodítkem bývají i místní názvy, které v sobě nesou paměť bývalých hlavních dřevin. Název Bukovina dokládá, že buk lesní byl dominantním stromem. Nejzajímavější je však příběh borovice lesní, která přežila veškeré změny klimatu ve čtvrtohorách, doby ledové i meziledové. Kdyby do složení lesa nezasahoval člověk, tak by ve sklaním městě rostly převážně listnaté a smíšené lesy s převahou dubu a buku a s významným zastoupením jedle, lípy a javoru, Na teplých a výslunných stanovištích by rostly borové lesy. Smrk by se nacházel jen ojediněle ve stinných a vlhkých roklích. Člověk však v 19. století přišel s novým způsobem hospodaření v lesích a začal zavádět i cizí dřeviny pocházející z daleké Asie či Ameriky. K nejzajímavější a velmi ohrožené vegetaci pískovcových skal patří společenstva obývající skalní stěrbiny, římsy a samotné vrcholy. Jedná se většinou o porosty různých druhů kapradin a mechorostů na vlhčích a stinných místech. Tam kde svítí a pálí slunce, rostou porosty vřesu a borůvky. Tou nejvzácnější rostlinou je kapradina vláskatec tajemný.

Plakát ke stažení ve formátu PDF zde.